Zápach, směs látek obtěžujících zápachem, je z pohledu zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší látkou znečišťující ovzduší, a tudíž je v duchu zákona nutné jeho množství v ovzduší minimalizovat a jeho zdroje regulovat. Dlouhodobá aplikace legislativy ochrany ovzduší v praxi kompetentních úřadů, však jednoznačně ukazuje, že to není snadný úkol. Novela zákona o ochraně ovzduší přinesla nový nástroj, nazvaný „minimální vzdálenosti“, který by mohl pomoci složitý úkol – omezení vzniku obtěžování zápachem – plnit. Tento příspěvek se pokusí zasadit problematiku obtěžování zápachem a její prevenci do širších souvislostí a ukázat, jak by nový nástroj mohl fungovat v praxi krajských úřadů a že zcela zásadní bude role územního plánování.